Pořekadlo o tom, že malé děti rovná se malé starosti, se bohužel dost často míjí s realitou.
„Ne, Ondrášku, nesahej na tu lampu!”
„Neotvírej to!”
„Polož ten mobil, Kiki, nech to být!”
„Nedělej to, přestaň, ne ne ne!”

Jsou vám tyhle věty nějak povědomé? Tolik zákazů najednou, všechno to uhlídat, člověk by se z toho někdy zbláznil. Ale co teprve malé dítě? Jak si asi připadá, když tohle slyší stokrát denně? Nejspíš je mu to jedno, protože už to ani nevnímá. Přece se vlastně nakonec nic tak strašného nestane a máma nebo táta si jen dokola jedou to svoje.

No jo, ale co s tím? Dítě přece musí poslechnut rodiče, nemůže si dělat, co chce! Navíc by se mohlo nějak zranit, něco rozbít, zkrátka se stane něco, co nechceme. Takže nedá se nic dělat, prostě mu to jeho „výtržnictví” zakážeme po stopadesáté. Jednou si už snad musí dát říct! Anebo ne? Co když je celá tahle zakazovací strategie úplně špatně? Nešlo by to udělat nějak jinak? A ideálně tak, aby to už konečně fungovalo? Třeba to věčné „zlobení” není vůbec míněno schválně. Třeba je to způsob, jakým ten malý „uličník” objevuje svět.

Řešení je překvapivě jednoduché

Asi se teď lehce usmíváte a pochybovačně si říkáte, co z toho teda vyleze. Samozřejmě, že jste zkoušeli i jiné metody, po dobrém, po zlém, horem, dolem, sliby, výhrůžky, poučky… Někdy to zabere, jindy ne. A po pravdě, těch „jindy” je znatelně větší řada.
A co kdybyste prostě přestali zakazovat? Stejně dobře víte, že to ve výsledku nikam nevede a jenom vás to unavuje a frustruje. Místo toho zkuste vymyslet nějakou alternativu, která nebude „bolet” ani vás, ani dítě. A ještě než se do toho vymýšlení sami pustíte, zeptejte se, co si o tom vlastně myslí váš drobeček.
„Ten že by si něco myslel?” Namítnete. „Vždyť ještě ani nemluví!” Ano, možná nemluví, ale rozhodně vnímá, co se kolem děje a především, jak na to reagujete vy. Když dělá něco, co se vám nelíbí a opakovaně kvůli tomu vyletíte, je to pro něj vzrůšo, něco se děje, ví, že se od vás dočká známé reakce.
Takže, příště než na Ondráška zase nastoupíte, podívejte se nejdřív, proč ho ta lampa tolik zajímá. Možná, že ji nechce shodit na zem a už vůbec ne celou zlikvidovat. Možná, že viděl, jak ji zapínáte, a teď by si to chtěl taky zkusit? Stačí se zeptat. A najít společné řešení. Třeba nějak takhle:
„Tobě se líbí to světýlko tam nahoře?”
Dítě ukazuje ručičkou na žárovku.
„Aha, ty by sis to chtěl rozsvítit, ale nedosáhneš tam?”
Natahuje se k vám, abyste ho zvedli.
„Tak to tady zmáčkni. No vidíš, už svítí!”
Pokládáte vašeho šikulku zpátky na zem a jenom tiše zíráte, jak fascinovaně sleduje tu „obávanou” lampu. Nechtěl ji rozbít, jenom věděl, že se dá rozsvítit. Vy jste mu to umožnili. A to je vlastně celé. Možná to ještě párkrát budete muset zopakovat, ale když dítě uvidí, že kolem toho vlastně není žádný cirkus a že to dokonce „je dovolené”, přestane se tím zabývat. Najde si zase novou zábavu a bude jen na vás, zda mu ji zpřístupníte, nebo se vrátíte do starého kolotoče.