Někdo má děti také rád, druhý je nějak moc nemusí a třetího přímo děsí. A pozor, nemusí to být kategorie člověka, ale může to být věk. Ten člověk měl děti rád, ale také je na druhou stranu rád, že dospěly a jdou svou vlastní cestu. Má rád i svá vnoučata, ale cizí mu vysloveně vadí. Nebo se jich doslova bojí. Možná je to špatnými zkušenostmi s nimi. Za což možná nemohou děti samy, ale jejich rodiče. Už taková jízda trolejbusem, kde cizí dítě pláče je pro něj trestem, tím větším, že maminka houpe kočárkem, ale zatvrzele hledí do mobilu. Takový člověk má v tu chvíli chuť ji uškrtit.

A nyní si představte, že se totéž děje v uzavřeném kupé. To myslím není milé nikomu, natož postaršímu pánovi. Nebo když mu při obědě restauraci běhají kolem stolu a hulákají. Rodiče se vesele baví a když pán dítě napomene, málem dostane od tatínka přes hubu, co že se stará o to, co dělají jeho děti. Pán si to nenechá líbit, bafne mladého „tatínka“ pod krkem a už se to mele na jedné hromadě. Jo, to jsou věci.  Možná i proto pomaličku, ale jistě vznikají priváty s ubytováním, kde vás s dítětem nevezmou. Je to jen a jen pro dospělé, kteří touží po klidu, a proto podobné podniky vyhledávají.

Takových je však stále málo. Majitel tím totiž přichází o klientelu určité části obyvatel. Možná by nebyl od věci nápad týden s dětmi týden bez nich. Většina malých capartů však konflikty nevyvolává. Je to hodně o rodičích. Záleží na nich a jejich výchově. Jak se k ní postaví oni, tak to potom také vypadá. Když nechají dítě dělat co si zachce, budou mít v budoucnu potíže oni stejně jako jejich nevychovaný potomek. Ale říkat se jim to nesmí. Oni na to přijdou sami, ale to už bývá zpravidla pozdě. Dítě má potíže ve školce a bude je mít i ve škole. A rodiče? Ti ve velké většině případů nemají čas, protože musí brejlit do mobilu.